Život s Dwarfem

Jak to všechno začalo

Byl krásný letní den 12. července roku 2013. Já jsem společně se svým kolegou měla namířeno do chovatelské stanice služebních psů PČR v Domažlicích. Po předchozích domluvách a konzultacích jsem si v ten den měla vybrat a odvézt služební štěně NO, štěně, ze kterého měla vyrůst adekvátní náhrada za mého současného služebního psa Aliena. Vzhledem k tomu, že šlo o výběr služebního psa zaměřeného na všestrannou kynologii, nároky a kritéria pro výběr byly dost vysoké a štěňátek na výběr bylo málo. Já jsem si hned od začátku zamilovala fenečku „Shelby“. Moc se mi líbila její povaha, ničeho se nebála, byla správně drzá a od prvního pohledu moc šikovná a zvídavá, dokonce i povahové testy, které se u služebních štěňat provádějí, měla s nejlepšími výsledky. Jenže byla „jiná“. Společně s jedním bratrem byli o malinko menší než ostatní sourozenci, a taky byli chlupatější. Oba vypadali spíš tak trochu jako štěňata špice než německého ovčáka. Ale byla jsem ubezpečena, že je jinak zcela zdravá a že kdyby byl problém a řádně by nerostla, tak si můžu přijet pro jiné štěně do služby… A tak jsme vyrazili k domovu…

Shelby

Všichni příbuzní, kamarádi a známí se přijeli podívat na ten můj malý chlupatý služební zázrak. A každý se do ní hned na první pohled zamiloval. Dostala nakonec jméno SHELBY, protože její oficiální jméno bylo příšerné. A byla opravdu jiná, byla sladká a kouzelná, šikovná a učenlivá a fantasticky drzá a do služby správně „zlobivá“.

Kvůli správné a řádné socializaci bydlela Shelby doma. To aby si tak jako Alien (můj služební pes) zvykla na běžné zvuky a pachy a taky aby pochopila, že se smí venčit pouze venku na trávě a nikoliv uvnitř jakéhokoliv objektu. Shelbynka byla opravdu droboučká a já jsem se jí snažila všemožně vykrmit, denně jsem jí vážila, jenže mi přibírala až děsivě málo. Když měla tři měsíce, bylo nad slunce jasné, že je něco špatně, protože jiná štěňata byla v jejím věku o polovinu větší. A tak jsme se rozhodli ji nechat řádně a kompletně vyšetřit na perfektně vybavené veterinární klinice. Když přišly výsledky, potvrdili se naše obavy a ukázalo se, že je Shelbynčin stav je opravdu moc špatný a závažný. Verdikt zněl: Dwarfismus, nedostatek růstového hormonu…

Dwart/trpaslík

Určitě jste už slyšeli, a nebo možná sami někdy řekli větu: „To je krásné štěňátko, kéž by zůstalo tak roztomile malé.“ Tahle věta se měla brzy bohužel do písmenka naplnit. Co to vůbec je dwarf? Je to anglicky trpaslík. A co přesně znamená „nedostatek růstového hormonu“? Pokud by to znamenalo „jen“ to, že štěně nevyroste, bylo by to ještě hodně dobré. Ale skutečnost je mnohem horší. V dostupných článcích a publikacích na internetu jsem se dočetla, že se jedná o genetickou mutaci, která je prakticky neléčitelná, alespoň u nás. A že kromě trpasličího vzrůstu má postižený jedinec i další problémy. A to například s vnitřními orgány, záleží totiž na tom, jak se zvládnou bez růstového hormonu vyvinout. Pak mají problémy kožní, štěněcí srst postupně vypadá (což je běžné), ale v tomto případě tu štěněcí srst už nenahradí srst dospělá. Takže máme z chlupáče záhy naháče. Nikdo si netroufne odhadnout věk, kterého se zvíře dožije, všechno je to velice individuální a složité.

Takže co teď??!! „Odvez jí zpátky!“ Zněli hlasy kolegů. Jenže to jsem já nemohla, zamilovala jsem si jí, byla to statečná bojovnice a navíc, co by jí „tam“ čekalo?! Jak a kdo by se o ní asi postaral, nebo by ji utratili? Jenže ona byla na pohled jinak opravdu zdravá a měla se čile k světu, jen byla maličká. Protože jsem ale nutně potřebovala náhradu za Alouše, musela sem do Domažlic znovu a tak jsem si 17. září přivezla Roxynku. Hned na první pohled byl vidět ten rozdíl Shelby byla o dva měsíce starší, a přesto byla o dost menší než Roxy. Shelbynka se tedy ze zdravotních důvodů ze služebního stavu vyřadila a já jsem si jí pochopitelně nechala a tímto se z ní stal nadobro domácí pes. Nikdo tehdy nevěděl, jakého věku se dožije a zda nebude mít nějaké zdravotní problémy, ale já jsem věděla, že ať už jí čeká život jakkoliv dlouhý, že udělám všechno proto, aby ho prožila co nejkvalitněji a nejlépe.

Vyřazená, ve služebním důchodu

Takže bylo jasno, tak trochu neplánovaně jsem najednou měla doma tři psy. Tři německé ovčáky… nebo vlastně dva a půl. I když dneska to můžu upřesnit a je to tak dva a čtvrt 🙂 Ale nebudeme předbíhat. Shelbynka se tedy stala mým soukromým psem. A to znamená, že policie mi na ní už nedala ani korunu, veškeré náklady jsem si od toho dne musela hradit výhradně a zcela sama. Lidé se mě ptají jak je to se psy, kteří se vyřadí ze služby. Pokud si psovod svého psa ponechá psovi se opravdu bohužel nevyplácí „důchod“ ani „renta“. Psovod si náklady na psa hradí sám, ať už se jedná o krmení, dopravu, léky, vitamíny, veterinární ošetření, zkrátka všechno. Jestli to je nebo není fér, a že třeba v Americe nebo sousedním Německu to mají jinak.. To je asi polemika pro jiné.

Nic to samozřejmě nezměnilo na mém rozhodnutí a odhodlání si Shelby nechat a poskytnout jí lásky plný domov. A že mi to občas dalo zabrat. Shelbynka sice fyzicky moc nevyrostla, ale duší byla obrovským a zlým německým ovčákem a dost vehementně o tom přesvědčovala celý svět. Shelbynka se sice neúčastnila žádného výcviku, ale občas se mnou jela na ukázku. Ne snad proto, že jsem měla v úmyslu jí někde ukazovat a předvádět, ale jednoduše proto, že jsem jí s sebou vozila do práce, aby doma nebyla celý den sama. No a pak stačilo, že jsem jela na ukázku a před samotnou ukázkou jsem někde opodál celou smečku pustila z auta vyběhat, no a to víte, takový malý trpaslík dětským očím prostě neunikne. A stačilo aby Shelbyku zahlédl jen jediný pár dětských očiček a bylo jasné, kdo bude hvězda ukázky. Shelby měla zkrátka úspěch všude, u dětí i u dospělých. Děti jí zbožňovaly a dospělí jí litovali a zároveň obdivovali.

Malá psice, obrovská bojovnice

Bohužel to Shelbynka neměla v životě moc jednoduché už od samého začátku, ale měla velké štěstí, že jsem si jí tenkrát vybrala já.. a to se nechci chválit 🙂 Jak jsem zjistila opravdu jediným problémem Dwarfa není pouze to, že je MALÝ, oni bývají i mentálně postižení, co si asi pod tímto pojmem představíte u psa? Ne, nebojte není to tak zlé jak by se mohlo zdát. Nikdo by neřekl, že je postižená, ona prostě jen zůstala štěnětem, což je vlastně rozkošné, nebo ne? No, bohužel ne tak docela, v praxi to vypadalo tak, že kdykoliv k nám přišla návštěva Shelby byla jak utržená ze řetězu, po vřelém a velikém přivítání nosila hračky a dožadovala se aby jí je, nejlépe návštěva házela.. ale ne jednou, dvakrát.. vydržela by aportovat 3 i 4 hodiny, možná i dýl. Jenže po odchodu návštěvy doslova padla únavou. A ono se dost těžko zakazuje a vysvětluje přátelům, kteří psy milují „Neházejte jí nic!“… „Jenže když ona tak smutně kouká a pořád to nosí a pak štěká, když to nehodím..“ Jenže ona bohužel prostě neví kdy má dost, běhala by za jakýmkoliv aportem asi dokud by jí nožky nesly. Tak to byl jeden z projevů téhle „roztomilosti“. Další už podstatně horší byla její dominance a fakt, že si neuvědomuje, že VÁŽNĚ NENÍ NORMÁLNÍ NĚMECKÝ OVČÁK. Takže problém nastal, když potkala fenku, která byla mladší nebo submisivní, Shelby se pak snažila dávat najevo svoji dominanci a nadřazenost a jednou je jí to vážně nevyplatilo…  To bylo takhle jednoho horkého letního večera, srpen to myslím byl.. Byla jsem na zahradě a psi leželi kolem mě. Roxynka (moje nejmladší a vlastně náhradnice za Shelby) se hárala a Shelbynka jí otravovala a tak dlouho až Roxynce prdly nervy a ukázala, že takhle néé, že tohle už si líbit nenechá. Za normálních okolností by se nic nestalo, Shelby by se stáhla a přestala by dotírat a lehla by si vedle, jenže Shelby není normální.. a tak se Roxynce postavila a vyprovokovala bitku. Zas, pokud by Shelby byla normální (aspoň měla chlupy a zdravou silnou kůži) nic by se nestalo, ale bohužel… Takže skončila hospitalizovaná na veterinární klinice do následujícího dne s několika dost ošklivými hlubokými ránami na těle, hlubokou dírou na hlavě a s podezřením na otřes a hlavně otok mozku. Báli jsme se, aby vůbec přežila do rána, vypadala opravdu zle. K údivu nás všech, včetně lékařů a sestřiček, ale zabojovala a svůj další životní boj vyhrála! Bez jakýchkoliv následků se velice rychle zotavila.

Jenže následující rok přišel další zdravotní problém a já jsem se zase bála o její život. Zákeřný strašák s názvem pyometra (hnisavý zánět dělohy). Zase jsme tedy skončily na klinice, ještě že tam jsou na nás vždy tak milí a laskaví! Shelbynka se tedy podrobila operaci, která proběhla opět úspěšně a naše malá bojovnice byla zase brzy fit a ve skvělé formě!

Navzdory všemu a všem

Druhého prosince 2017 se nám narodil syn. Trochu jsme se báli, jak bude Shelby na miminko reagovat, ale já jsem tak nějak v hloubi duše byla přesvědčena, že to bude v pohodě a že se nemusím bát i přes tu její malou mentální retardaci… tak nějak jsem věděla, že se nemusím bát. A Vážně, když jsme prcka přivezli, všichni členové naší kočko-psí smečky se s ním seznámili a světe div se, ale ze Shelby se stala ta nejlepší chůva na světě! 🙂 Když přišla jakákoliv návštěva, nehnula se od něj a když se někdo nakláněl nebo moc přiblížil ke košíčku, ve kterém prcek spinkal, tak hned vrčela a dorážela, prostě malého hlídala. Když pak začal lézt a pak i chodit, byla mu nejlepší kamarádkou, a je do dnes. Hraje si s ním, půjčuje mu svoje hračky, které mu šťastně a ochotně aportuje, ale jeho hraček se ani nedotkne, miluje ho, má s ním svatou trpělivost a já jsem šťastná, že jí máme a že se malej může učit ohleduplnosti a lásky ke zvířátkům a taky té krásné symbioze mezi člověkem a psem!

Nikdo, vážně nikdo netušil jak dlouho tady s náma Shelby bude, když jsem se tehdy dozvěděla její diagnózu, bála jsem se, že neoslaví ani své první narozeniny. Brečela jsem jako malá holka..maličký štěňátko a možná brzy zemře?! To přece není fér a hlavně taková představa strašně moc bolí, obzvláště člověka, jenž psy nadevše miluje. Ale já jsem jí slíbila, že udělám všechno pro to, aby prožila svůj život co nejlépe a co nejkvalitněji ať už bude jakkoliv dlouhý. A taky se o to snažím a to každý den. Dnes je 12. 2. 2019 Shelbynce letos v květnu bude 6, šest let.. Neuvěřitelné, když si vzpomenu na podzim roku 2013. Občas to s ní bylo dost těžké, někdy byla na zabití 🙂 ale každý den s ní je radostný, veselý a tak moc inspirativní, protože ukazuje, jak moc jsou některé lidské problémy malicherné a jak moc důležité je žít teď, žít přítomností a radovat se z každého dne, protože přítomností jsme schopni ovlivnit budoucnost.

Děkuju Ti moje MALÁ, VELKÁ BOJOVNICE, děkuju Ti Shelby za to, jak moc jsi naplnila a ovlivnila můj život. Navždy mi budeš velkou inspirací!

S láskou Tvá milující Inuška